Jak jsem si pronajal vlastní pozemek, abych z něj byl „vykázán“.

Příběh o tom, jak se představitelé města Jihlava chovají ke svým daňovým poplatníkům. A také o tom, jak jsme sbírali podpisy na veřejné akci pořádané městem. 

Dříve, než se dostanu k „jádru pudla“, vlastnímu příběhu, rád bych uvedl pár nezpochybnitelných faktů. Čtenářům, jichž si vážím, a o nichž vím, že pro ně mnou uváděná fakta nejsou žádné „nóvum“, se omlouvám. Pro snadnější orientaci v mém rozpoložení v době příběhu je však považuji za nezbytné.

Předpokládám a také jsem o tom stále ze všech stran ujišťován, že na rozdíl od prvních 40ti let svého života, žiji dnes v demokracii. Vysvětlovat původ tohoto slova by určitě bylo nošením dříví do lesa. Co to znamená, ví už všichni žáci nejpozději v 5. třídě. Jen mne někdy napadá, zda si tu „vládu lidu“ opravdu všichni vykládají ve 2. pádě. Inu, čeština je náročný jazyk!

Základní premisou demokracie je skutečnost, uvedená v každé demokratické Ústavě, že „veškerá moc pochází z lidu“, tedy občanů dotčené komunity (od obce až po stát). Z předchozího analogicky vyplývá, že i tzv. „Veřejný majetek“ je společným vlastnictvím těchto občanů.

Ovšem, každý majetek potřebuje správce a občan má svoje více – méně užitečné povolání, jak zpíval pan Werich: „…ten dláždí ulice, ten dělá podkovy..“, proto zaměstnávají, a to zdůrazňuji: „zaměstnávají“ občané správce, kterým se říká „politici“( od slova polis, viz třeba zde http://cs.wikipedia.org/wiki/Polis.). Že jde o zaměstnávání je zřejmé i z toho, že občané si politiky nejen vybírají na dobu určitou ve volbách, ale také že hradí ze svých, společných prostředků, daní, všechny jejich mzdy a ostatní náklady, včetně jejich, jimi vybraného, personálu, tzv. úředníků.

Dost už teorie! Pojďme k vlastnímu příběhu!

V sobota, 14. června, i když foukal studený vítr, byla celkem pěkným dnem. Na Heulose pořádalo město Jihlava soutěž dřevorubců a prezentaci malých pivovarů s názvem „Pivní pábení“. Vypravili jsme se s přáteli na tyto akce s úmyslem, spojit příjemné s užitečným.

Tady musím opět, v zájmu srozumitelnosti, něco vysvětlit.

Jsme občané, jimž není lhostejné, jak budeme my, naši spoluobčané jejich děti a vnuci ve svém městě žít. Proto se, mimo jiné, zajímáme i o to, jak budeme do budoucna nakládat s odpady. Ve chvíli, kdy magistrát s debatou o nich přišel, usoudili jsme, že jde o jeden z nejbolavějších problémů, přesahující v čase nejen funkční období politiků, ale i existenci většiny z nás v tomto slzavém údolí. Vyšlo nám jednoznačné řešení: „O hospodaření s odpady mají největší právo rozhodnout ti, kteří je produkují a jejich likvidaci financují!“ To znamená všichni občané Jihlavy.

Zákonnou formou pro takové rozhodování je Zákon o místním referendu – č. 22/2004 Sb.. Ten předpokládá vůli občanů vyjádřenou podpisem na petici, požadující toto referendum. Rozhodli jsme se tedy svých spoluobčanů na jejich vůli tímto způsobem zeptat. To bylo myšleno tím „užitečným“.

Vím, že proti tomu jsou vznášeny různé námitky, ale dosud jsem se nesetkal s žádnou opravdu relevantní. Nebudu je zde proto vyvracet, to by bylo na jiný formát. Rád to udělám v případné kultivované diskuzi.

Mohu teď pokračovat dál.

Po svém příchodu do areálu jsme si vybrali místo pro svůj petiční stolek, rozměrů cca 60 x 40 cm, který používáme především proto, abychom informovali občany , že se nejedná o žádnou nabídku „výhodných půjček“ či „zázračných hrnců“. Místo jsme vybrali tak, abychom nerušili zájemce o program a zároveň jím sami nebyli rušeni, zhruba 10 metrů od vchodu ze strany hřiště SK.

Ještě jsme nestačili všechno vybalit a přihnala se na svém kole jedna fešná úřednice magistrátu. Vzhledem k tomu, že ji známe z předchozích debat, přivítali jsme ji úsměvem. Její reakcí bylo rezolutní prohlášení, že „areál má pronajatý město a my tam nemáme co dělat!“ Odfrčela, a já jsem tam stál s otevřenými ústy a nevěřil vlastním uším.

To moje stará hlava nějak nechtěla pochopit: „město, tedy i já, mám pronajatý vlastní areál a přitom tam nemám co dělat? Snad to není pokus o šikanu.“

Ve svém životě jsem byl svědkem různých absurdit, ale tohle mne opět uzemnilo!

Přemístili jsme tedy svoje stanoviště o těch cca10 metrů, protože jsme k vybranému místu neměli citový, ani jiný vztah a naším cílem není konfrontace se svými „zaměstnanci“ z magistrátu. To nemůže být v zájmu žádného rozumného zaměstnavatele!

Mám obavu, že jinak to ale zřejmě chápou moji „zaměstnanci“. Vzhledem k tomu, že jsem měl o čem přemýšlet, přešla mne nálada na sledování jistě zajímavého programu, čili toho „příjemného“. O výrocích moderátora, mluvčího magistrátu, pana Tulise o tom, že nám občané „nemají nic podepisovat, že to děláme proti magistrátu…“,vím proto pouze od občanů, kteří se u nás zastavovali cestou domů. Nijak mne to nepřekvapilo a jsem ochoten tomu, po polopravdách, které o nás pan primátor šíří v tisku, či po neochotě zveřejnit naší repliku na tyto výroky v Novinách jihlavské radnice, věřit. Myslím že i nabádání jednoho z náměstků primátora, abychom se styděli, pronesené k jednomu z mých kolegů v sobotu, ač se vůbec nemáme za co stydět, je ze stejného soudku.

Teď mám hlavu plnou otázek. Jsou zákonná práva v Jihlavě něčím opovrženíhodným? Cítí se ještě naši, de facto, zaměstnanci s námi na jedné lodi a jak si to představují? Nevidí se náhodou sami v lodním salónu a nás, občany, dole v podpalubí? Nebo je chyba v nás, že si stále nedovedeme svoje zaměstnance vybrat? A máme vůbec takovou možnost?

Nakonec ještě jedna, také smutná otázka ze soboty. Ty maminky, které přišly odpoledne s dětmi na svoje hřiště a dostali se tam až v 16 hodin, protože do té doby bylo zamčené, snad měli to hřiště také samy od sebe „pronajaté“ a tak tam „neměly co dělat“

Víťa Krejčí

důchodce a dobrovolník iniciativy za referendum v Jihlavě